Zápisky z cest - York a Lake District (Anglie 2026)
Zápisky z cest do Anglie (York) - květen 2026
Den první a druhý
Květen je v plné síle. Oděný do hávu svěží zeleně začal v krajině malovat pestré obrazy. Tažní ptáci již vyvádí své mladé, v lukách, polích, ba i v městských zákoutích takřka vytrvale zní cvrlikání, trylkování a zpěv sboru opeřenců i odvážnějších sólistů. Školní rok se mílovými kroky blíží ke svému konci. Děti a mládež již nemá stání. Marná jsou planá hesla pedagogů, kteří se stejně odhodlaně jako marně snaží udržet studijní náladu i mladé osazenstvo ve třídách a lavicích. Zatímco se učitelstvo s výrazem finišujících maratónců prohání školními chodbami ve snaze udržet krok s jarní nezkrotností a bujarou náladou žáků, v nás se opět probouzí cestovatelské touhy. Bylo by marné počítat, kolikrát jsme zaslechli volání ostrovní země a kolikrát jsme vyrazili na cestu za jejími krásami. Jisté je, že jejímu podmanivému kouzlu, pohledu do uliček starobylých měst či naslouchání mýtických příběhů nemůžeme odolat a laskavé pozvání ke stolu našich adoptivních rodin se v Anglii neodmítá. Rosničky i meteorologičtí mágové všech evropských portálů se předhání v předpovědi sunny days a takřka tropických teplot - právě to je čas, kdy máme ostrovy za vodami „dlouhého rukávu“ nejraději. Navíc, jak praví staroanglické přísloví, nic neosvěží lépe, nežli horký čaj – natož silný English tea s mlékem…..
Poté, co jsme se v sobotu (23. května) nalodili na palubu Válkova vyhlášeného autokaru (nutno zdůraznit, že královsky vybaveni nejrůznějším pečivem, laskominami a kulinářskými hity ochotných maminek i municí neocenitelných rad a povzbuzení hrdých otců), vyrazili jsme za atmosféry večera vstříc dobrodružství. Volba 21. hodiny večerní se ze strany CK Royal ukázala jako více než strategická, neboť ačkoliv náš white bus polykal kilometry stejně hladově, jako se někteří cestující zakousli do pochutin ze svých bezedných batohů, brzy se snesla tma. Monotónní, kolíbavé tempo je sice nenápadné, ale trvá-li dostatečně dlouho a řidiči dodrží dark mode, jejich síle neodolá ani nadopovaný teenager – skalní nespavec. A tak letošní cesta přes hranice (s malou a přiměřeně hlučnou přestávkou na poslední české benzince vonící po odéru pohonných hmot, zahřátých pneumatik a místních hotdogů) proběhla v nebývalém klidu. Po několika hodinách noční jízdy jsme překročili hranice a z klikatících se českých silnic vjeli mezi míhající se bílé krajnice nekonečných dálnic Spolkové republiky Německo. Býváme zvyklí na výhledy do lesnaté a „po německu“ učesané krajiny plné rovných a ostře řezaných linií i obdivuhodné přehlídky modelů německého strojního průmyslu. Letos nás však ráno přivítalo až téměř na belgických hranicích, a tak nabídky pohledů z vyhlášené Autobahn zůstaly pouhým tajemstvím uplynulé noci.
S ránem a také s překročením hranic se však před námi otevřela zcela jiná krajina. Belgie je v mnoha ohledech odlišnou zemí nežli výše popisovaný Deutchland. Krajina zde je oproti východnějším zemím mnohem méně zvlněná. Dálnice poskytuje výhledy na ledabyle roztroušené statky a budovy z lícových cihel i do sytě zelených políček a pastvin se stády strakatého skotu. Belgické království je oproti SRN zemí dvou různých národů, jedním z nejliberálnějších států a také zemí čokolády, piva, diamantů a pouličních festivalů.
V minulosti bylo území Belgie svědkem mnoha historicky významných bitev. V roce 1815 zde porazili Britové a Prusové Napoleona. Za první světové války dalo místní město Yperit, ne svou vinou, jméno jedovatému plynu, který Německo použilo proti nepříteli. V době druhé světové války se pak do historie nesmazatelně zapsala bitva v Ardenách.
Dnes je Belgie zemí, ve které se s naprostou přirozeností snoubí moderna i prastaré tradice a která bývá označována za jednu z nejliberálnějších zemí světa. Nejedná se přitom jen o průkopnictví v problematice interrupce a eutanazie. Liberalismus tvoří od počátku tohoto státu jeden z hlavních pilířů politického systému, promítá se však i do architektury, módního stylu a vůbec do každodenního života místních obyvatel. Ti jsou proslulí jako lidé srdeční, ale rezervovaní a při pohledu na ně i na jejich životní styl lze směle říci, že právě svobodomyslnost a pragmatismus jsou hlavními stavebními prvky jejich DNA.
Protože byli naši mladí cestovatelé při příjezdu do Belgie notně zmoženi nočním přejezdem a jejich dobitá těla nápaditě nalámaná mezi sedadly dálkového autobusu viditelně trpěla (a to i přes pravidelné zastávky na toaletu i přísun průmyslově zpracovaných produktů z pestrobarevných regálů zahraničních benzínek), rozhodli jsme se pro malý vzdělávací exkurz a refresh v podobě pohledu na bruselské Atomium. Největším a zcela pochopitelným lákadlem se stala nejen příležitost protáhnout ztuhlé končetiny, ale i reálná možnost pořídit první selfie…. Nakonec však výletníci nelitovali a 102 metrů vysoká dominanta multikulturního, multijazyčného a multifunkčního Bruselu jim učarovala. Stavba představující model krystalové mřížky železa přitom již dnes není žádná mladice – představena byla poprvé na světové výstavě Expo 1958. Se svými 29 metrů dlouhými rameny a 18 metrů širokými koulemi poutá 2400 tun těžká kráska zaslouženou pozornost i dnes.
V hlavním městě jsme se však upřímně dlouho nezdrželi a naši šikovní řidiči Petr a Zdenda zkušeně vedli náš tříosý whitebus směrem k věhlasným Bruggám. Ty jsou pro cestovatele všech věkových skupin skutečným magnetem a díky své dokonale zachovalé historické atmosféře nefalšovaným architektonickým skvostem. Město, jež si získalo přezdívku Benátky severu, má díky mimořádně zachovalým gotickým, renesančním i barokním stavbám zcela unikátní středověký ráz. Jejich magická atmosféra nás obklopila a doslova nás prostoupila okamžitě po vstupu do centra, které nám od prvních kroků hrdě odhalovalo svá tajemství a velkoryse nabízelo jedinečné výhledy do romanticky vyhlížejících dvorků, starobylých uliček i na poeticky vyhlížející nábřeží se siluetami bílých labutí.
Bruggy se svými 120 tisíci obyvateli se rozkládají v oblasti zvané Západní Flandry. Zlatou éru si městečko zažilo zejména od 13. do 15. století, kdy se díky své poloze na řece Zwin, ústící do Severního moře, staly centrem obchodu s textilem, kořením i vzácným zbožím z Asie a které si tzv. aliance měst v severní Evropě bedlivě chránila. Se zanášejícím se korytem řeky a upadajícím obchodem sice postupně Bruggy své mimořádné postavení ztratily, na atraktivitě jim to však neubralo. Bez okolků musíme sice přiznat, že po náročné cestě a za vytrvale pálícího slunce, které sem zpravidla jen ztěžka nachází cestu (většina návštěvníků v Bruggách mnohem častěji hledá úkryt před vytrvalým deštěm), nebyli všichni mladí cestovatelé úplně v kondici a dlážděné ulice postupně se měnící ve žhavou plotnu zbarvily naše obličeje do sytě červených odstínů a naše již tak pestré outfity vyzdobily zřetelnými ornamenty potu….přesto ani naši sympatičtí teenagers nedokázali ignorovat jedinečnost živoucího muzea a nechali se rychle zlákat vůní čokolády i nabídkou plavby po vodních kanálech, kterými je protkáno celé historické jádro. Vstupenka na místní lodičky pak neposkytovala jen běžnou komerční plavbu pod klenutými mosty, ale byla skutečnou jízdenkou do středověké historie.
Den třetí
Po relativně krátké noci strávené v úsporně zařízených pokojích lowcostového ubytování ve francouzském Premiere classe jsme vítali nový den ještě před východem slunce. Naše Action kids se však ranním časem 5:15 nenechali zastrašit, a i když bez viditelného nadšení, ovšem o to odhodlaněji přitáhli svou travel bagáž vzdorující hrubému asfaltu satelitního parkoviště k Válkově bílé Setře včas. Nic nám tedy nebránilo vydat se vstříc plavbě přes kanál, o jehož název se Francouzi trvající na označení „Dlouhý rukáv“ a Britové prosazující název „English channel“ dodnes neúspěšně přou. Nás však spor letitých rivalů nechal zcela klidnými a po krátkém chilly přesunu jsme za křiku racků zvědavě nasávali mořský vzduch ve francouzském Calais. V klidných vodách místního přístavu nás již čekal osmipodlažní ocelový kolos společnosti DFDS. Právě zde, konkrétně na palubě 7, nám ochotný personál svižně servíroval pravou English breakfast, doslova tematickou krmi, která se ukázala jako skvělá volba k úchvatnému výhledu na sytě modré vody průlivu, nad nímž již zlatavý kotouč vrhal zlaté paprsky ohlašující sunny weather dalšího dne. Plavba byla krátká a zpestřená nejen ranním stolováním, ale také poletováním již zcela probuzených zástupců generace Alfa mezi stylově zařízenými palubami, a především mezi regály Duty free shopu, slibujícího zákazníkovi výhodný nákup a jistý pocit vítězství v jednom, uběhla rychle. Jak se ohledně shoppingu dařilo našim jindy sdílným cestovatelům, jsme upřímně nezjišťovali a těžko se dohadovat, zdali spokojené úsměvy na jejich tvářích vyvolal pocit sytých bříšek, poetický výhled na racky poletujícími nad zpěněnými vodami za trajektem, nebo právě nově nabyté zboží maskované v bíločervených taštičkách s logem Duty free….. Odměnou nám po zhruba devadesátiminutové plavbě byl pohled na křídové útesy, které jsou nepřehlédnutelnou dominantou anglických břehů. Právě pod jejich mohutnými stěnami jsme konečně „vstoupili“ na půdu ostrovů, a to doslova v královském stylu – po šedavém koberci zdejší silnice rozvinuté mezi bujnou zelení pro naši jistě očekávanou delegaci z Březnice City.
Další hodiny však už tak vzrušující nebyly, a kromě báječných výhledů do jedinečné ostrovní krajiny a stylových přehlídek anglických městeček malebného venkova nám dlouhá cesta (mezi řidiči a průvodci označována termínem „po ose“) originální zážitky nenabídla. Čas jsme proto jednotně využili k dorovnání spánkového a energetického deficitu. Mnohem větší a také mnohem méně vítané adventure přineslo až anglické odpoledne spojené s pondělním bank holiday. Skutečnost, že britské děti mají čtvrtletní prázdniny zahájené státním svátkem, nám zpočátku unikala, ale dramaticky o sobě dala vědět při naší cestě po extrémně narrow silničkách, vinoucích se mezi kamennými zídkami zvlněnou krajinou. Cesta do regionu Yorkshire Dales se jistě nesmazatelně zapíše do paměti mnohých z nás – nestává se často, aby se obří coach o délce 14,3 m a výšce 3,8 m vedený předvojem svižně vyklusávající průvodkyně a hlavního řidiče, který svým tělem srdnatě zastavoval protijedoucí cars, probojovával skrze kopce, lesy a hluboká údolí chráněné krajinné oblasti. Bylo přitom úplně jedno, o jaké značky či posádky vozu se jednalo a v jakém směru jely. Místní roads byly stavěny spíše pro jednosměrný provoz. O adrenalin, emoce i výkřiky doprovázející stažené výrazy ve tvářích posádek osobních aut na obou stranách nebyla nouze a za úspěšný dojezd vděčíme pouze třem věcem – odhodlání průvodkyně, mistrovskému umění řidičů a tomu, že nebylo na vybranou - nebylo cesty zpět. Po zdolání všech nástrah nás nakonec přivítala velkolepá přírodní scenérie oblasti Yorkshire Dales, která je známá pro svá sytě zelená údolí prošívaná šedavými zídkami, svažité kopce s divoce vyhlížejícími kamennými poli a zurčící potůčky vinoucí se krajinou, kterou po tisíce let trpělivě formovaly dnes již zmizelé ledovce. Zdejší krajina je vyhledávanou destinací pro jedinečnou přírodu, klid a neopakovatelnou atmosféru. Naše kroky vedly proslulým Malhamdale – hlubokým údolím – přímo k bájemi opředenými Janet´s Foss – menším vodopádům. Ty za svůj název vděčí bájné víle Janet, která zde podle legendy obývala tajemnou jeskyni a poutníkům se zjevovala za soumraku v oparu vodní mlhy. Podle místních si však nesmíme představovat laskavou vílu z českých pohádek. Janet, která prý nebyla ani hodná, ani zlá, se místní báli. Kromě své moci léčit zvířata stála za zmizením nejedné lidské duše v místních lesích. Přes jinak dechberoucí scenérie strhujících skalních stěn a průsmyků nás samotné vodopády neuchvátily. Nebylo to však vinou přírody, nýbrž všudypřítomných turistů a početných indických a arabských plavců doslova napěchovaných v jezírku mezi vodopády.
Večerní cesta do Yorku již probíhala v klidu a za zřetelného ticha i poněkud nejistých pohledů mladého osazenstva. Většina našich nejmladších přátel, včetně dosud otrleji se tvářících boys, s tlukoucím srdcem čekala na zlatý hřeb dne – dočasnou adopci v místních rodinách. Předání nakonec proběhlo na dvou meeting pointech přímo v Yorku plynule a s upřímnými úsměvy na rtech. Všem cestovatelům se po dlouhé cestě dostalo milého přivítání a zasloužené příležitosti se nasytit a složit hlavu v dočasných anglických domovech.
Den čtvrtý a pátý
English Wednesday byla opět ve znamení ostrovní přírody. Ta je v této části země méně dramatická, nežli v divokém Skotsku a zeleň zde nemá tak živý odstín, jako ve smaragdovém Irsku. Anglická příroda je však v mnoha ohledech jedinečná a není divu, že po staletí představuje zvlněná krajina severozápadní části země inspiraci pro díla básníků, spisovatelů a láká přívržence turistiky i fotografie. Nám při cestě do národního parku Lake District nabízel kraj pohled na rozsáhlé pastviny lemované umně postavenými zídkami bez konce, mohutné duby s poeticky načechranými korunami i na staroanglická městečka se stylovými domečky z opracovaného kamene a se střechami z tmavé břidlice. Aristokraticky vyhlížející dlouhé aleje a mohutné brány staroanglických stavení zde po celý rok „hlídají“ černí havrani důležitě si vykračující ve svých černých fracích a zdejší tajuplnou atmosférou je nasáklá i snad samotná půda. Oblast Lake District proslavila nejen magická jezera zdejších údolí a stezky ve stinných průsmycích, ale také drsné klima vyznačující se častými dešti a mlhami trhané na cáry ostrým větrem. Pastevci zde chovají zvláštní plemeno šedavých ovcí Herdwick, které drsné klimatické podmínky zvládnou, stejně jako plemena horského skotu s kartáčovitou srstí. My jsme však měli štěstí rovnající se téměř šancím na výhru v Eurojackpotu a středa byla jak sunny, tak hot. Přesto na nás nálada kraje působila a při pohledu na rozvaliny opuštěných stavení s prázdnými okny a dveřmi zvoucí do dávných časů vzpomínek a nostalgie v našich myslích a představách ožívaly bujné fantazijní bytosti a dávné legendy.
Naše první pěší cesta směřovala rovnou ke Castlerigg stone circle – kamennému kruhu z neotesaných kamenů. Stavba pochází z období pozdního neolitu. Tři tisíce let starý komplex zřejmě nepředstavoval pohřebiště, ale místo pro setkávání dávných komunit a co do stáří hravě trumfne i veleslavný Stonehenge. Další naše kroky vedly divokou přírodou a během cesty jsme zdolali kopce, potoky i údolní močály. Zvláštním zážitkem umocňující syrovost krajiny byl nízký přelet vojenských stíhaček přímo nad našimi hlavami a burácení motorů mezi zdejšími kopci a skalami bylo podle našich kids „really scary“. V tropických teplotách jsme po sestupu do údolí nadšeně vítali možnost zchladit unavené nohy ve vodách jezera Windermere, abychom osvěženi krátce na to obsadili palubu výletní lodičky na hladině Derwenthwater lake. Plavba byla wonderful a během padesáti minut jsme měli možnost se nejen kochat neutuchajícími výhledy na členité pobřeží i zákoutí jezerní krajiny se stavbami z viktoriánské éry, ale také užít si legraci na menších vlnách a pod opakovanou sprškou z vod jezera, jehož hladinu příď lodě prorážela.
Po vylodění byl čas projít se dlážděnými ulicemi městečka Keswick, které proslulo svými trhy, které se zde konají již od 13. století, a také objevem grafitu, který v 16. století odstartoval výrobu tužek. Ta je dodnes hlavním průmyslovým odvětvím mezi turisty oblíbeného městečka. Osvěženi produkty z pultů a stylových výloh zdejších obchodů i z chladících boxů populárních supermarketů jsme se cítili dostatečně zotaveni na to, upravit turistikou pomačkané outfity a vyrazit zpět za našimi anglickými rodinami. Ačkoliv cesta nebyla krátká, panovala na palubě autobusu více než bujará nálada živená pocitem úspěšně absolvované túry i přesvědčením, že poslední okamžiky, které s dospívajícími kids pedagogický dohled v daný den tráví, nemusí být ani tak příjemné, jako především intenzivní. Přesto se všem teenagers dostalo před rozloučením na již tradičních meeting points zaslouženého uznání a pochvaly i přání hezkého večera a odpočinku.
Je středa večer a my víme, že ve čtvrtek věnovaný Londýnu a následnému nalodění na trajekt mířící ke břehům pevninské Evropy již nebude prostor pro sdílení. Dovolíme si Vám proto krátce poreferovat o místech, které jsme dnes navštívili. Pod tlakem hodinových ručiček, které nesmlouvavě ukrajují z ciferníku, se omezíme jen na fakta. Nakonec jsme se možná kromě spíkování naučili i dalším anglickým dovednostem, mezi které účelnost a pragmatismus v Anglii patří.
Castle Howard je jedno z nejslavnějších aristokratických sídel v Británii. Přestože se mu na ostrovech běžně říká „zámek“, jde ve skutečnosti o velkolepé venkovské šlechtické sídlo architektonicky bezchybně zasazené do anglické krajiny. Celé panství bylo navrženo jako komponovaná krajina plná výhledů, vodních ploch i nekonečných alejí a řady dekorativních staveb. Zřejmě nejznámějším prvkem zahrad a parků je monumentální Atlas Fountain se sochou Titána Atlase nesoucího nebesa. Oko návštěvníka zde upoutá nejen bohatá a umělecky cenná výzdoba interiérů a stylových sálů, ale také kvetoucí jezera, geometrické záhony, široké cesty pod korunami kvetoucích stromů i fascinující mauzoleum rodů Howardů. Neméně okouzlující je Ray Wood – pohádkově působící lesní zahrada plná exotických rostlin, mostků i skrytých zákoutí.
Město York (ve kterém jsme bydleli a jehož historické centrum jsme ve středu pečlivě prozkoumali) patří mezi historicky nejvýznamnější města celé Anglie. York je místem, kde se prolíná římská minulost, vikingská éra, středověk i viktoriánská Anglie. Pro své mimořádně zachovalé historické centrum bývá považováno za jedno z nejkrásnějších měst Británie. Nejslavnější památkou je bezpochyby York Minster – jedna z největších gotických katedrál v Evropě, proslavená obrovskými vitrážemi, dechberoucí lodí i bohatě zdobenou centrální věží. Je sídlem arcibiskupa z Yorku – druhého nejvyššího hodnostáře anglikánské církve. Hluboký dojem na nás však udělaly také středověké ulice s hrázděnými domy a bohatě zdobenými výlohami. Jejich atmosféra připomíná filmové kulisy nikoliv nepodobné Příčné ulici z Harryho Pottera. Stejně úchvatné výhledy nám však poskytla i procházka po středověkých hradbách, které patří k těm nejzachovalejším v celé Anglii. Před nezbytnými nákupy jsme měli možnost navštívit jednu z nejznámějších atrakcí zaměřenou na dobu Vikingů – Jorvik Viking Centre. Návštěva podzemí byla opravdovým návratem v čase a návštěvník zde má možnost zhlédnout nejen originální nálezy a vykopávky, ale také expozici, která je proslulá přesnou rekonstrukcí vikingských ulic – včetně reálných figurín v životní velikosti (figuríny se hýbou a mluví), vikingských obydlí, tržišť, ba zápachu reálně vystihujícího atmosféru doby dávno minulé.
Děkujeme za trpělivost při čtení našich zápisků z cest. Popsat všechny naše pocity a zážitky živené neuvěřitelnou atmosférou zdejších měst a kouzlem místní přírody bylo od začátku nemožné. Za každým kopcem, zákrutou i za každým lesem se před námi stále otevírají nové a snad stále hezčí výhledy do ostrovní krajiny plné příběhů. Aura a atmosféra jsou zde úchvatné, stejně jako zdejší příroda plná barev a strhujících scenérií či anglická města s umně vyvedenou architekturou a všudypřítomnými ukázkami starobylého i současného umění. A tak nám snad poněkud neobvyklý styl psaní prominete….