Dvě tváře Irska poslední dva dny

Noc strávená v hotelu v měkké posteli a vydatná snídaně skládající se z houstiček, croissantů, muffinů, cereálií a všeho možného dalšího nás připravila na celodenní obhlídku hlavního města Severního Irska Belfastu. Nejprve jsme navštívili tzv. Peace Walls, což jsou Míové zdi v Belfastu představující řadu bariér, které oddělují katolické a protestantské komunity v různých částech města. Poprvé byly postaveny koncem 60. let 20. století jako dočasné opatření k oddělení znepřátelených frakcí v době nepokojů, ale od té doby se z nich staly trvalé stavby. Stěny jsou vyrobeny z betonu, oceli a dalších materiálů a jejich výška se pohybuje od několika metrů až po více než 20 metrů. Jsou pokryty nástěnnými malbami a graffiti, z nichž mnohé odrážejí politickou a kulturní identitu komunit, kterým slouží.V Belfastu se dnes nachází více než 20 zdí míru, včetně slavné zdi na Falls Road a zdi na Shankill Road. Ačkoli byly původně postaveny, aby udržely lidi od sebe, někteří tvrdí, že nyní slouží jako symbol rozdělení a nadále udržují sektářství. Objevily se výzvy k odstranění zdí a podpoře větší integrace mezi komunitami v Belfastu. Jiní však tvrdí, že zdi jsou i nadále nezbytným nástrojem k prevenci násilí a udržení míru ve městě. Budoucnost mírových zdí zůstává v Severním Irsku spornou otázkou.

Poté jsme se přesunuli do centra, kde jsme si prohlédli Belfast City Hall. Tato radnice je impozantní budova v centru Belfastu, postavená v roce 1906. Navrhl ji architekt Alfred Brumwell Thomas a je jednou z nejvýznamnějších památek města. Radnici jsme navštívili zdarma a mohli tak ocenit nádhernou architekturu budovy a velkolepou vitrážovou okenní výzdobu a sochy v interiéru budovy.

Po cestě jsme se také seznámili s hodinovou věží Albert Memorial. Je jedním z nejznámějších symbolů města Belfast. Tento památník byl postaven v roce 1869 na počest prince Alberta, manžela královny Viktorie. Věž, která se nachází v centru města, je vysoká 34 metrů.

Následně jsme si užili rozchod, během kterého jsme zvládli jak shopping tak oběd. Měli jsme štěstí, počasí bylo krásné a slunečné, daleko přátelštější než předchozí den. Na hlavní třídě hráli buskers – pouliční muzikanti, kteří dotvářeli celkovou atmosféru tohoto krásného města.

Odpoledne jsme namířili do muzea Titaniku. Čekaly nás čtyři patra s devíti expozicemi, které nás zasvětily do tohoto smutného příběhu. Velkolepost Titaniku často zastíní tragédii, o kterou vlastně šlo. Zemřelo zde 1512 lidí, z nichž každý za sebou zanechal svůj jedinečný příběh, rodinu, přátelé. Měli jsme také možnost prohlédnout si SS Nomadic. Je to historická loď, která sloužila jako přepravní loď pro první třídu na luxusním Titanicu. Je to jedna z posledních lodí, které připomínají slavnou éru parníků. Loď je nyní přeměněna na muzeum a nabízí fascinující pohled na život na palubě Titanicu. Prohlédli jsme si jak první tak druhou třídu a představovali si, jaké to bylo, když na parníku cestovali budoucí obětí Titaniku. Po prohlídce jsme si nakoupili jídlo na večeři, a vydali se na zpáteční cestu směr Dublin. Trajekt jsme stihli ještě s rezervou. Plavba byla hladká, avšak ne všem se podařilo usnout, protože cestovaly malé děti, které jaksi nedokázaly pochopit, že ostatní chtějí spát.

Po plavbě jsme po několika hodinách přijeli do Stratfordu nad Avonou, kde jsme ještě dostali pár hodin k dospání. Ve Stratfordu jsme navštívili rodiště Williama Shakespeara, kde nám průvodci pověděli spoustu zajímavostí o samotném spisovateli a dramatikovi, ale i o době, ve které žil a působil. Při rozchodu jsme si dokoupili nutné potraviny a dárečky pro naše nejbližší a vydali se na poslední místo našeho zájezdu. Tím byl hrad Warwick. Hrad Warwick je památkově chráněný středověký hrad ve Warwicku, hrabství Warwickshire v Anglii. Stojí nad Avonou a je spolu se Stratfordem, rodištěm W. Shakespeara, turisticky nejnavštěvovanějším místem u této řeky. Původně se jednalo o dřevěné motte, ale ve 12. století byl přestavěn na kamenný hrad. Od svého dokončení byl hrad ještě mnohokrát upravován. Hrad byl postaven roku 1068 Vilémem Dobyvatelem. Byl obýván až do 17. století, kdy jej tehdejší majitel sir Fulke Greville opustil a přestěhoval se. Rodu Grevillů Warwick patřil 219 let, a to od roku 1759 do roku 1978. Interiéry jsou vybavené ve stylu 19.-20.stoleti. Po prohlídce jsme vyšplhali na věž, kde se nám naskytly neuvěřitelné výhledy do okolní krajiny. Poté jsme se již „nalodili“ do autobusu a vyrazili na dlouhou cestu zpět.

Zítra touto dobou již snad budeme doma, půjde-li vše hladce, o čemž vůbec nepochybuji. Tím mé vypravování končí, věřím, že jsme si celý zájezd všichni užili do sytosti a budeme na něj dlouho vzpomínat. Žáci měli jedinečnou příležitost ověřit si své jazykové dovednosti v realitě, což je bude i nadále motivovat k učení se jazyků. Všem děkuji za skvělou spolupráci, dodržení všech pravidel a časů setkávání …a někdy zase na viděnou a na slyšenou.