Skotsko 2025 - neděle
Chladná noc dosud patřila nadvládě černých stínů, jež se od západu plíží po úbočích mohutných skalních masivů. Roklinky a strže jsou zahalené do tmavého roucha a siluety prastarých dubů a javorů ční nad pastvinami s korunami připomínajícími tajemné kápě. Větve odumřelých dřevin zlověstně trčí jako pařáty noci a trhají mlhu na cáry. Pak se nad monumentálními vrcholy sopečných kuželů objevuje žhnoucí kotouč a začíná svou spanilou jízdu. Svými protáhlými paprsky ve tvaru kopí se opírá o úbočí hor a nutí stíny k ústupu. Brzy do stříbrné a zlatavé zbroje obléká také zdejší říčky a jezera a to, co se zpočátku zdálo pomalým ústupem šerých stínů, se mění ve zbrklý úprk. Ve Skotské vysočině začíná nový den…….
Příspěvek z roku 2023 autor použil a upravil pro záznam z neděle 18. 5. 2025.
Pokud cestujete po níže položené části Skotska, budete uchváceni – starobylá panská sídla, dlouhé aleje prastarých dubů a javorů, jež starostlivě sklání své mohutné koruny nad klikatými silničkami a kamenitými stezkami. Zdejší nekonečné pastviny poseté stády ovcí jsou prošívané žlutou nití kvetoucích hlodášů i šedavými švy kamenných zídek, které již na mnoha místech neúprosně ohlodal zub času. Neproniknutelné stěny živých plotů a záplavy kvetoucích rododendronů sahajících do několika metrů ostře kontrastují se studenými tóny palety barev zdejší krajiny. Poetické vesničky, dlouhá údolí protkaná stříbřitými říčkami, opuštěná stavení a všudypřítomní havrani, jež si až nadutě vykračují ve svých černomodrých fracích – to vše zanechává trvalý dojem a věčnou vzpomínku v srdci každého cestovatele. Takové jsou lowlands – jižní a níže položené části Skotska. Avšak skutečně dramatická podívaná začíná severněji, v tzv. Highlands, tedy ve Skotské vysočině. Větrem a deštěm ošlehanou krajinu sopečných masivů, které se monumentálně tyčí nad stržemi a údolími, jež do zdejší země vyryly dnes už zmizelé ledovce, si zřejmě nezamiluje každý. Drsná krajina plná slatin a rašelinišť, kamenitých meandrů říček a divokých bystřin, stříbřité plochy zdejších jezer, zurčící vodopády, širé dálavy, a především zdejší liduprázdno (pokud nepočítáme trackující skotské chodce obtěžkané obrovskými batohy), mají k romantickým zákoutím předchozí části Skotska daleko. Přes neopakovatelné kouzlo slunečného počasí a žlutých květů působí i v květnu kraj divoce. Co zde člověku příroda dala, si také nekompromisně bere zpět a takřka každá část kraje člověku připomíná, jak malým tvorem je a jak pomíjivý život žije. Přesto je Skotská vysočina kouzelná a fascinující. Skalnaté štíty, nyní skrývající svou šeď pod svěže zelnou se tu před návštěvníky tyčí vysoko k obloze. Ta se dokáže během několika okamžiků změnit z modré v olověně šedou, aby se záhy zaplnila mohutnými chuchvalci mraků. Cesty vzhůru jsou zde kamenité a strmé. Mezi kamennými poli vytrvale větru vzdorují poslední borovice. Výše pak pokrývají skály už jen mechy a lišejníky, na podzim pak prý fialově zářící vřes. Zdá se, že slunce zde po celý den stojí nízko nad obzorem a s každým mráčkem se světlo proměňuje a po úbočích skal rozehrává dechberoucí divadelní hry o soubojích světla a stínů.
Monumentální kulisy hor dokážou ocenit nejen turisté, ale i horolezci. Fascinující a zároveň děsivé je místy naprosté liduprázdno. To však bohužel není pouze důsledkem nehostinných klimatických poměrů a vlivů drsné přírody, ale také odkazem a dědictvím násilného „vyklízení“ zdejšího obyvatelstva v devatenáctém století.
A právě ve zdejší krajině, v níž se jezerům říká Loch, údolí se zvou Glen, vrchy se nazývají Ben a téměř každý druhý obyvatel je Mac, žijí potomci opravdových highlanders – horalů, kteří prosluli svou houževnatostí, odvahou a odhodláním bojovat za svou svobodu a čest. Pro svou vysokou bojovou morálku patří jejich zástupci dodnes mezi členy elitních útvarů britské armády. Jejich nezdolnost, tradiční kilt a také taktika zvaná bojová steč (útok za běhu se zbraní tasenou proti nepříteli) se stali předlohou mnoha historických filmů. Možná, že právě vlastnosti zděděné po předcích pomohli zdejšímu obyvatelstvu, často na rozdíl od jiných částí Velké Británie, zachovat si značnou nezávislost, svobodu, svůj jazyk, kulturu i prastaré tradice.
Právě zde jsme strávili společně podstatnou část sobotního dne, během kterého jsme projeli smutným údolím Glencoe (údolí se mnohokrát stalo předlohou pro díla filmových producentů), lanovkou vyjeli na Aonach Mor s dechberoucími výhledy do okolních highlands a nakonec se zastavili u jezera Loch Ness. Slavnou Nessií jsme však neviděli – možná pro slunečné počasí, ve kterém si údajně příliš nelibuje, možná pro množství turistů, kteří v nedělním čase hledali podobné dobrodružství jako my, nebo třeba proto, že nám ji stejně náš pedagogický dohled předem zakázal krmit. Kdo ví, třeba příště, až se sem vrátíme, budeme moci bájného tvora nejen spatřit, ale také vyfotit a udělat tak přítrž zbytečným spekulacím….