Expedice Cornwall - den pátý

Meteorologická předpověď bohužel pátý den vyšla a čtvrtek se na ostrovech přihlásil svým tradičnějším, deštivým počasím. Podle místních zde prakticky prší již od října, a tak asi nebylo tentokrát překvapením, že nás cloudy and windy weather zastihlo i v končinách dosud prosluněného Cornwallu. Velké, olověně šedé chuchvalce chmurně vyhlížejících mraků se povalovaly na obloze nízko nad horizontem a jinak malebná krajina získala zcela jiný nádech. Mnohem více vynikl její syrový ráz a snad poprvé jsme zaregistrovali, jak ponurá umí být kopcovitá krajina plná skalisek, pastvin, starobylých hvozdů i opuštěných staveb. Těžko říci, zdali to byla náhoda či výsledek kouzly a tajemstvím prosyceného kraje, ale právě na tento den jsme měli připravenou cestu do Dartmooru – národního parku, který ve svém románu Pes baskervilský proslavil Sir A. C. Doyle. Pro změnu programu však nebyl prostor, neboť v Dartmooru na nás čekali předem domluvení průvodci parku, kteří nás měli provést blaty. Jak jsme se blížili do místního městečka, začala řada z nás pociťovat nejistotu a jisté obavy. Ty ještě umocnilo prostředí historicky vyhlížejícího local town, které, ač čisté a v mnoha ohledech hezké městečko, působilo svými prázdnými ulicemi opuštěně. Šedé, kamenné stěny domů, prázdné náměstí a zejména prastaré vězení, které je dosud v provozu (oficiálně je zde přes šest set vězňů, ale neoficiálně přes tisíc) hostily i samotného pana Doyla – zřejmě za stejného počasí, před kterým možná prchl do tepla zdejší hospůdky. Není těžké si představit, jak přišel na nápad strašidelného příběhu proslulého Sherlocka Holmese a mýtické příšery v podobě krvelačného psa.

Na zdejším parkovišti již na nás čekal zkušený průvodce a paní průvodkyně, vybaveni na první pohled do nepohody. Jejich nabídky nepromokavých bund musela řada z nás využít, protože ani přes několikeré varování jsme se na nepřízeň úplně nepřipravili. Jejich prozíravost se nakonec ukázala jako klíčová a dost možná bychom bez pomoci nebyli schopni túru místními vřesovišti a rašeliništi ve zdraví absolvovat. V otevřené krajině se mezi skalisky a spoře roztroušených keřů s pokřivenými větvemi choulily černonohé ovce. Vítr sílil a opíral se do nás dosud nepoznanou silou. Kamenitá cesta vedla mezi zvlněnou krajinou mezi osamělými stromy a na kost odhalenými skalisky a balvany. Pro vítr se nedalo takřka mluvit, a tak kromě jeho sípavého zvuku se ozývalo jen chroupání štěrku pod našima nohama. První zastávku představovaly trosky místního kostelíku a rozvaliny dnes již neexistující vesnice horníků, kteří zde dolovali žulu. Právě granitem proslul místní kraj. Mraky však houstly a vítr se svými chladnými zuby zakusoval do našich těl i přes nepromokavý oděv. Byli jsme proto rádi, když nás po čase průvodci dovedli do dřívějších povrchových dolů, dnes zatopených vodou. Pro nehostinné podmínky bývá tato část využívána pro kurzy přežití či nácvik anglických speciálních sil – dnes jsme tu na krátko rozbili tábor my, abychom se občerstvili sendviči a průvodci nabízenými sušenkami a borůvkovým čajem. Možná posilněni, možná popoháněni hradbou černých mraků nad hlavami nebo snad v očekávání další cesty jsme se pustili do zdolávání nesnadné skalnaté stezky kolem jezírek a rašelinišť a do slézání skalnatých svahů. Brzy na to se k větru přidal vytrvalý, hustý déšť….netrvalo dlouho a ti, kteří se nepřipravili dostatečně, byli promoklí na kůži. S padající mlhou nás naprosto pohltila zdejší atmosféra, a pokud někdo promluvil, vítr rychle odnášel slova do prázdné krajiny. Asi jediné štěstí, že se v tu chvíli neozvalo psí zavytí… Abyste však věděli, dobrá nálada nás ani přes přirozené „remcání a nadávání“ na nečas nepřešla. Jen zhruba dvouhodinová cesta drsnou krajinou a nehranou nepohodou pro nás byla zcela nový zážitek. Těžko vylíčit radost, kterou jsme měli, když se z mlhavého oparu a skrze téměř neprůhledné stěny deště vynořily obrysy zdejšího pivovaru a lihovaru. K autobusu jsme dorazili unavení, promočení, ale šťastní a hrdí. Útočiště jsme našli v teplých prostorách zdejšího informačního centra, kde jsme se občerstvili a někteří z nás se i převlékli. Po slovech chvály od našich učitelů a uznání místních průvodců z nás spadla nervozita a do autobusu jsme nastupovali s úsměvem takřka všichni. Protože však den změnu počasí nesliboval, rozhodli se dospěláci zbytek dne strávit v ulicích města Exeteru, ovšem tentokrát bez prohlídky. Tu nahradila možnost nákupů suchého oděvu v místním Primemarku a relaxace v křeslech a na lavičkách s teplým čajem a čokoládou. Při feedbacku (nezbytném zhodnocení a podání hlášení – zpětné vazby) jsme museli nakonec upřímně zkonstatovat, že absolvované dobrodružství bylo pravé, challenge nová a vítaná a že jsme Dartmoor a jeho blata zažili přesně tak, jak je pan Doyle ve své knize vyobrazil.

Milí rodiče, drazí přátelé a čtenáři, naše expedice do západního cípu Anglie, krásného, tajemného a příběhy opředeného Cornwallu se chýlí ke konci. Pod tíhou tlaku a také mírné únavy vám páteční den už nepopíšeme. Počasí nám v první polovině přálo, a tak jsme proslulé městečko Newquay se slavnými surfařskými plážemi viděli v dopoledním slunci, které dalo vyniknout tyrkysově zbarveným mořským vodám, čistotě bílých domů na útesech i kontrastu sytě zelených anglických trávníků a pestrých květů. Ještě kouzelnější výhledy nabídl Artušův rodný hrad (dnes již jen rozvaliny) Tintagel. Procházka po útesech vysoko nad pěnícími vodami oceánů byla možná jedním z nejsilnějších zážitků. O tom všem vám ale povíme už v neděli osobně.

Ráno vstáváme brzy a míříme do Londýna. Za cesty vám však budeme ještě psát. Pro dnešek se s vámi loučíme a přejeme vám dobrou noc. Těšíme se – see you soon ?.